Йозеф Судек

Vstavy

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

První samostatnou výstavu měl Sudek v říjnu v pražské Krásné jizbě. Roku 1976 fotograf uspořádal v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Moravské galerii v Brně a v Neue Galerie v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám. V období 1982–1986 uspořádal kurátor Zdeněk Kirschner celkem 5 výstav s názvem Josef Sudek, Cykly fotografií na zámku Kozel. Roku 2006 proběhla výstava Josef Sudek neznámý — salonní fotografie 1918–1942 v Brně. Výstavy se uskutečňují také v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. Například roku 2007 Privatissima — Poznámky, 50. — 70. léta 20. st., o dva roky později se uskutečnilo další pokračování s názvem Privatissima — Nocturno.

• 2016 Josef Sudek : V šeru chrámu, Ateliér Josefa Sudka, Praha 1, 28. června — 30. srpna 2016. Fotografie chrámu sv. Víta z Fototéky Ústavu dějin umění AV ČR.
• 2018 Josef Sudek: Topografie sutin, Galerie hlavního města Prahy, Dům fotografie, Praha 1 — Staré Město, Revluční 5, kurátoři: Mariana Kubištová, Vojtěch Lahoda, Katarína Mašterová. 22. květen — 19. srpen 2018. Výstava představuje výběr fotografií ze Sudkova cyklu Zbořená Praha. Ten obsahuje téměř čtyři sta negativů a je uložen ve sbírce Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Jedná se o fotografie těchto lokalit:
  • Emauzský klášter po náletu na Prahu dne 14. února 1945,
  • Skladiště kovů na Maninách, kde byly uloženy zrekvírované zvony a kovové sochy pro potřebu válečného průmyslu,
  • Staroměstské náměstí, mimo záběry z úrovně městského parteru jsou zde i fotografie z ochozu Týnského chrámu,
  • Staroměstská radnice,
  • Katedrála svatého Víta, na těchto fotografiích jsou dokumentovány zděné ochrany nejcennějších náhrobků před případným bombardováním.
  • Míčovna na Pražském hradu, poničená požárem po zásahu dělostřeleckým granátem v květnu 1945.

Судек Йозеф Джозеф Josef Sudek, 1896-1976 — чешский фотограф

Подробности

Категория:
Известные фотографы, знаменитые фотографы

Фотограф Йозеф (Джозеф) Судек (Josef Sudek, 1896-1976) родился 17 марта 1896 года в  промышленном городе Колине на реке Лабе в Чехии (тогда королевство Богемия в Австро-Венгрии.  Отец Джозефа был маляром. В 1910 году Йозеф Судек приехал в Прагу, выучился на переплетчика, после чего некоторое время работал в городе Нимбурк. С 1913 года он увлекся любительской фотографией. В 1915 году Йозеф Судек был призван на итальянский фронт, где после серьезного ранения потерял правую руку. В течение трех лет, он был пациентом в больнице ветеранов, Именно там он впервые начал фотографировать всерьез. Не имея возможности вернуться к профессии переплетчика, Йозеф Судек ступил на неопределенную стезю художественного фотографа: «затвор можно нажимать и одной рукой», — говорил он.

Судек присоединился к клубу любителей фотографии и завязалась дружба с Яромиром Функе, который обучил Йозефу фотоискуству. В 1922 году Судек поступил в Школу графических искусств в Праге и получил формальное образование в области фотографии. Основными субъекты занимающими его внимание были: его бывшие товарищи-пациенты, инвалиды из больницы ветеранов, и реконструкция собора Святого Вита в Праге. В 1924 году вместе со своим другом Функе, Судек был исключен из клуба любительской фотографии, и в том же году они создали Чешский фотографическое общество. После 1926 г. Йозеф Судек начал искать свой собственный личный стиль фотохудожника. Ушли в прошлое дымка мягкий фокус, с его снимков исчезли  люди, а большинство его городских пейзажей стали показывать пустынные улицы. Йозеф Судек не был «коммерческим фотографом»: он работал на заказ только чтобы обеспечить себе необходимый прожиточный минимум

Финансовую свободу ему принесла вышедшая в 1956 году иллюстрированная (232 фотографии) монография о его творчестве. С этого времени начался, пожалуй, самый продуктивный период творческих свершений мастера

Йозеф Судек не был «коммерческим фотографом»: он работал на заказ только чтобы обеспечить себе необходимый прожиточный минимум. Финансовую свободу ему принесла вышедшая в 1956 году иллюстрированная (232 фотографии) монография о его творчестве. С этого времени начался, пожалуй, самый продуктивный период творческих свершений мастера.

Диапазон его сюжетов необычайно широк — это социальная фотография, портрет, обнаженная натура, реклама, пейзаж, натюрморт… И все же основу его творчества составляют два последних жанра: художественный пейзаж и натюрморт. Его фотографии — натюрморты в особенности — необычайно поэтичны, он как будто слагает стихи, имея в своем распоряжении всего две рифмы: свет и тень, но владея ими безукоризненно. Он обращается с самыми обыкновенными вещами и сюжетами совершенно необычно, он передает нам свое восхищение поэтической жизнью простых никому не интересных предметов. «Все вокруг нас — живое или мертвое — в глазах сумасшедшего фотографа приобретает множество форм. Мертвые объекты возвращаются к жизни благодаря свету или окружающему их миру. Поймать такой момент — я думаю, это очень поэтично», — вспоминал он.

Фотографии Фотографа Йозефа (Джозефа) Судека (Josef Sudek)

tags:

Dlo

Sudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Pod vlivem D. J. Růžičky se po roce 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný byl vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923–1924, Před bouří, 1924) a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–1929). V přechodné době (1926–1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominoval od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory soustřeďující se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina nebo stromy fotografoval stále. V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.

Sudek in literature

In addition to conventional biographies of Josef Sudek, ‘s Prague Pictures: Portraits of a City introduces the reader to the city through the photographic lens of Joseph Sudek. Banville relates how he became enlisted to smuggle Sudek’s photographs to the United States and through his tale and the story of Josef Sudek muses on the history of in its gravity and melancholy, torn by war and oppression. He re-creates the anxiety that must have faced the photographer in a city where, under , could be a mortal offense.

More recently, Josef Sudek was used as a symbolic presence in Howard Norman’s novel Devotion. The protagonist, David Kozol, was a photographer and mentored under Sudek. David Kozol remarks on the melancholy that pervaded Josef Sudek’s work and a similar mood persists through the novel. Sudek figures symbolically in the novel; David Kozol’s mother in law worked as a book binder and it was through apprenticeship to a book binder that Josef Sudek became interested in photography. The characters seem to be symbolically injured or emotionally broken like the one armed Sudek and visual imagery figures prominently.

In 2006 the Dutch poet Hans Tentije published a bundle containing the poem: ‘Met Josef Sudek op weg door Praag’, ‘On my way through Prague with Josef Sudek’. In nine parts the poet ‘helps’ Sudek with his photography.

Bibliografie

Související informace naleznete také v článku Bibliografie Josefa Sudka.

K významným publikacím poválečného období patří Katedrála svatého Víta v obrazech Josefa Sudka a zejména kniha panoramatických fotografií Praha panoramatická. O vydání řady monografií o Josefu Sudkovi u nás i v zahraničí se zasloužila Anna Fárová.

Díla vydaná za Sudkova života (výběr)

• 1922–1924 Praha, 10 náladových fotografií. Praha. (Signováno autorem).
• 1928 Svatý Vít. S předmluvou Jaroslava Durycha. Družstevní práce, Praha. (15 originálních fotografií autora, v nákladu 120 kopií, signováno a číslováno).
• 1930 Orbis 1931. Orbis, Praha. (Kalendář 12 fotografií Prahy s fotomontáží na obálce).
• 1932 Kalendář Družstevní práce 1933. Družstevní práce, Praha. Czech Gallery Edition, No. VI. Hlubotisk Václav Neubert. (27 fotografií autora, vybral a seřadil Ladislav Sutnar).
• 1938 Novák, Arne. Praha barokní. František Borový. Praha. (České, francouzské a německé vydání. 18 fotografií studentů Státní grafické školy v Praze.), roku 1947 vychází 4. vydání v češtině a také 2. v angličtině.
• 1939 Zemský ráj to na pohled… Praha. Upravil Ivan Nedoma. (České a německé vydání. Kalendář na rok 1940 s 12 fotografiemi autora.)
• 1939 Praze 1939. Lis Knihomilův. Vol. 7. (Fotografie autora ze srpna 1938. 150 číslovaných výtisků, hlubotisk.)
• 1943 Moderní česká fotografie, Album deseti původních snímků. S textem Karla Teigeho. Národní práce Praha. (Originální fotografie Josefa Sudka, Josefa Ehma, Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka a Karla Plicky. Náklad 50 kopií, číslováno.)
• 1945 Pražský kalendář 1946, Kulturní ztráty Prahy 1939–1945. S úvodem Zdeňka Wirtha. Václav Poláček, Praha. (52 fotografií včetně obálky.)
• 1945 Pražský hrad: výtvarné dílo staletí v obrazech Josefa Sudka. Sfinx, Praha.
• 1946 Kubíček, Alois: Pražské paláce. Václav Poláček, Praha. (108 fotografií Josefa Sudka.)
• 1947 Sudek Josef: Magic in Stone. S texty Martin S. Briggse. Lincolns-Praeger Publishers, London. (113 fotografií Josefa Sudka. Shodné s druhým vydáním knihy Pražský hrad).
• 1948 Wenig, Adolf, Sudek Josef: Náš Hrad. Praha. (2. vyd. Wenigova textu s 48 fotografiemi Josefa Sudka.)
• 1948 Sudek, Josef: Praha. Předmluva Arnošta Klíma. Text Vítězslav Nezval. Grafická úprava a obálka František Muzika. Svoboda, Praha. (128 fotografií Josefa Sudka).
• 1956 Josef Sudek, Fotografie. Vybral a sestavil Josef Sudek. Text Lubomír Linhart a Jaroslav Seifert. SNKLHU, Praha. (232 fotografií).
• 1958 Lapidarium Národního musea, napsali Vladimír Denkstein, Zoroslava Drobná a Jana Kybalová, fotografoval Josef Sudek. SNKLHU Praha. (176 fotografií).
• 1959 Sudek, Josef: Praha panoramatická. S básní Jaroslava Seiferta. Úprava a obálka Otto Rothmayer. SNKLHU, Praha. (284 panoramatických fotografií). Kniha vyšla znovu roku 1992.
• 1961 Sudek, Josef; Poche, Emanuel: Karlův most ve fotografii. Úvodní básně Jaroslav Seifert. SNKLHU, Praha. (160 fotografií Josefa Sudka).
• 1962 Josef Sudek. Úvod Jan Řezáč. Orbis, Praha. Edice Profily (12 pohlednic).
• 1964 Sudek. Text Jan Řezáč. Výběr fotografií Jan Řezáč a Josef Prošek. Artia, Praha. (Text něm., angl. a fran., 95 fotografií J. S.).
• 1969 Sudek, Josef. Mostecko – Humboldtka. Text Emil Juliš a Dalibor Kozel. Dialog, Most. (11 panoramatických pohlednic.)
• 1971 Sudek, Josef: Janáček – Hukvaldy. Texty L. Janáčka, vybral Jaroslav Šeda. Supraphon, Praha. (Česky, něm. a angl., 124 fotografií).
• 1976 Josef Sudek. Předmluva Petr Tausk. Pressfoto, Praha. Edice světové fotografie Díl. 1. (13 fotografií).

Life

Sudek was originally a bookbinder. During the he was drafted into the in 1915 and served on the Italian Front until he was wounded in the right arm in 1916 which led to the limb being amputated at the shoulder. After the war he studied photography for two years in under . His army disability pension gave him leeway to make art, and he worked during the 1920s in the romantic style. Always pushing at the boundaries, a local camera club expelled him for arguing about the need to move forwards from ‘painterly’ photography. Sudek then founded the progressive Czech Photographic Society in 1924. Despite only having one arm, he used large, bulky cameras with the aid of assistants.

Sudek’s photography is sometimes said to be . But this is only true of a couple of years in the 1930s, during which he undertook commercial photography and thus worked «in the style of the times». Primarily, his personal photography is .

Sudek’s restored atelier in Prague – Újezd

His early work included many series of light falling in the interior of . During and after World War II Sudek created haunting night-scapes and panoramas of Prague, photographed the wooded landscape of , and the window-glass that led to his garden (the famous The Window of My Atelier series). He went on to photograph the crowded interior of his studio (the Labyrinths series).

He first showed his work in “Five Photographers” at the Sheldon Museum of Art at the University of Nebraska/Lincoln in 1968. Then he showed at the
George Eastman House in 1974 and he published 16 books during his life.

Known as the «Poet of Prague», Sudek never married, and was a shy, retiring person. He never appeared at his exhibit openings and few people appear in his photographs. Despite the privations of the war and Communism, he kept a renowned record collection of classical music.

In recent years, his work has frequently been reproduced in books, making his work some of the most readily accessible to those interested in twentieth-century Czech photography.

ivot a dlo

Mládí

Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně otci Václavovi a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, umřel 1. ledna na zápal plic. Sudek začal chodit do obecné školy v Nových Dvorech v leteche –. Pak pokračoval dva roky na Královské zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře. Po ní se v červenci zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde také poprvé začal fotografovat. Roku ukončil studium a získal tovaryšský list Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání u knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnily jeho pozdější krajinářskou tvorbu.

Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.

Památník Josefa Sudka na Kmochově ostrově v Kolíně. Památník byl inspirován fotografií Jaromíra Funkeho z roku 1922. Památník byl vytvořen v roce 2016.

Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života. V letech 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9 × 9 cm krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Inspiroval se dílem Drahomíra Josefa Růžičky, Alfreda Stieglitze a Clarence H. Whitea, nechal se ovlivnit praxí amerického puristického piktorialismu a zaujaly ho postupně měkce vykreslené světelné situace „nové školy“. Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve třídě u profesora Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti.

Po demonstrativním odchodu kvůli generačním rozporům z Českého klubu fotografů amatérů spoluzaložil s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem roku Českou fotografickou společnost, která si kladla za cíl používat fotografické procesy čistě a vymanit se z vlivu grafiky. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku , k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. K tomuto období prohlásil:

Йозеф Судек Josef Sudek

Йозеф Судек (Josef Sudek) — его личность намного сложнее, нежели ее отражают сухие или чересчур нарочитые справки, ставшие уже историческими.

Вот стакан с водой на подоконнике, вот роза все на том же окне… Казалось бы, классические сюжеты, но что если, за стеклом этого запотевшего окна абсолютно враждебный мир, насилие и смерть?

Что, если человек с одной рукой, закрылся в своей крошечной деревянной фотомастерской и, не смотря ни на что, приветствует жизнь?

Неправда ли, тогда эти снимки приобретают совсем другую окраску. Теперь за ними целая история – история человека, прошедшего со своей тяжеленной камерой на треноге через эпохи, чья душа не ороговела, а взгляд остался свеж.Йозеф Судек родился весной 1896 года в Богемии.

Город Колин, где прошло его детство, находится на территории современной Чехии. В четырнадцатилетнем возрасте Судек обучался в Праге на переплетчика, после чего работал по специальности в Нимбруке, что в 45 км от столицы. В то время он не думал много о фотографии: тогда его больше интересовала музыка. Однако творческие планы молодого человека были нарушены призывом в армию с началом Первой Мировой Войны. На итальянском фронте, куда он был распределен, двадцатилетний Йозеф Судек получает легкое ранение в руку, но в те годы, когда еще не был открыт пенициллин, это привело к ампутации конечности.Что означает потеря правой руки, для молодого человека, мечтающего стать музыкантом – жутко вообразить.

Но чувственная натура не может жить без творчества – это для нее хуже любой ампутации. В конце концов, случается так, что Йозеф Судек решает реализовывать свой потенциал через фотографию, являющуюся в те годы для многих сложным техническим ремеслом. Первыми героями его снимков становятся приятели-инвалиды, аналогичным образом потерявшие на той войне части своего тела, но не потерявшие душу. В госпитале для инвалидов он провел около трех лет, и за это время камера стала единственным его утешением и надеждой, на то, что он сможет приносить хоть какую-то пользу.

Параллельно Судек пробовал себя в графике и живописи, но фотографии отдавался больше. Десять лет спустя Йозеф Судек вернется на место своего ранения. Это произойдет во время поездки в Италию с коллективом чешских музыкантов, за компанию. Там он увидит тот самый злосчастный пустырь, окутанный туманом и старый фермерский домик, где он укрывался после ранения, но, как говорит сам Судек, руки его там не было…По выписки из госпиталя Йозеф Судек находится в поиске подходяще работы. Это был 1920 год – год разрухи и послевоенного хаоса. Работу найти было не просто даже здоровому человеку, а тем более инвалиду.

Ничего, кроме как пытаться зарабатывать фотосъемкой, Судек придумать не может, но это срабатывает. В 1922 году он поступает в полиграфическое училище на фотографическое отделение, лекции которого ведет профессор К. Новак. Там он изучает технику светописи и получает диплом фотографа ателье. На этот момент Йозеф Судек уже является членом Чешского любительского фотоклуба, где происходят встречи и ведутся творческие дискуссии. В то время концепцией чешской фотографии была, так называемая, пикторальность или живописная фотография.

Но вскоре Судек больше заинтересовывается авангардными видами фотоискусства и со временем вырабатывает свой собственный стиль. В 1927 году наконец-таки сбывается мечта последних лет Судека и он приобретает небольшое деревянное помещение, где оборудует собственное фотоателье, которому в будущем суждено стать одной из достопримечательностей Праги. Здесь он проведет практически всю оставшуюся жизнь. Не успели затянуться старые раны, как война вновь обрушилась на Европу. В 39-ом фашисты оккупировали Прагу, и Судек уже не мог ходить по вечерам снимать свой любимый город. Он практически не покидает своего ателье, стены которого надолго становятся его единственными декорациями.

Здесь и родится одна из самых значительных в творчестве Саудека фотосерия «Окно моей студии». Сразу после войны Йозеф Судек объявляет вакансию своего ассистента, на которую берет девушку – бывшую узницу концлагеря Соню Буллати. Через несколько лет она уедет в Америку, но теплые отношения с Саудеком будет поддерживать до его кончины, случившейся в 1976. За время своего творчества Йозеф Судек стал одной из известнейших личностей Чехословакии. Его работы неоднократно выставлялись на международных выставках социальной фотографии. На его счету много персональных выставок в Европе и Америке.

Odkazy

Reference

1. Kovářík, Vladimír J.: Ateliér ve stínu činžáků, „Květy“ XVIII, 1968, č. 36, str. 42.
2. ↑ Katalog k výstavě Privatissima — Poznámky, 50. — 70. léta 20. st.
3. ↑ FÁROVÁ, Anna. Josef Sudek. : Torst, 2002. ISBN 80-7215-182-7.
4. Poznámka: Nové Dvory byly o padesát let dříve také místem dětství Jana Nepomuka Langhanse.
5. Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str.  368–9
6. ↑ Antonín Dufek, Josef Sudek neznámý — salonní fotografie 1918 — 1942, nakladatelství Kant, Moravská galerie v Brně, 2006, ISBN 80-7027-157-4
7. Rudolf Křesťan, Josef Sudek, Muž s černou bedýnkou, Mladý svět 1976, č. 18.
8. MRÁZKOVÁ, Daniela; REMEŠ, Vladimír. Cesty československé fotografie. Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0015-X. S. 52–53.
9. Světozor VI, 1936, 16. července, č. 29.
10. Poznámka: Fotografie ze Sudkových návštěv pardubicka byly také součástí výstavy ve VčG v roce 2007.

Sudkovy pracovny v Praze

Sudkův ateliér na Újezdu čp. 30, Praha 1

Galerie Josefa Sudka v domě U Luny (Úvoz 24)

Josef Sudek získal vlastní ateliér od vinohradského fotografa Laubeho na konci dvacátých let. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června . Budova byla dřevěná ve tvaru písmene „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem. V ateliéru Josef Sudek za druhé světové války vytvořil například cykly „Okno mého ateliéru“ (–), „Procházka po mé zahrádce“ (–), „Zahrada mého ateliéru“ (–) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (–). Ateliér sloužil jako místo pro setkávání se Sudkovými přáteli. Objekt po Sudkově smrti chátral, i když v něm pobývala Sudkova sestra Božena Sudková, která zemřela 1. května 1990. V květnu objekt vyhořel. V červenci roku byla na podnět Anny Fárové postavena replika zdevastované budovy. Partnerem projektu obnovy a investorem výstavby i následného provozu se stala investiční skupina PPF. Od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako galerie.

Od roku 1958 působil Josef Sudek v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Vznikla zde řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka.

Galerie Josefa Sudka

Podrobnější informace naleznete v článku Galerie Josefa Sudka.

Za života Josefa Sudka byl byt místem nesčetných schůzek. K přátelskému okruhu patřili mimo jiné básník Jaroslav Seifert, malíř Jan Zrzavý, architekt Otto Rothmayer a řada umělců nejrůznějších oborů. V bytě, který byl postupně zabydlován množstvím obrazů, rámů, skleněných číší, krabic a fotografických pomůcek, vznikla i řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Z tohoto bytu se Josef Sudek také vydával na své fotografické putování po pražských zahradách, parcích, ale i po milované periferii.